Moje milá Romčo,
už to tak jde skoro celý týden. Už nemůžu dál. Omluvil jsem se, plakal jsem a prosil jsem Tě o prominutí. Řekla jsi, že potřebuješ víc času a šla jsi tancovat. Já vím, nadával jsem Ti, ale nemusíš se proto ke mně tak chovat. Pět dní jsem pořádně nespal, někdy si myslím, že náš malý syn Samuel už si všimnul, že něco není v pořádku. Je to opravdu jen kvůli té jedné příhodě, nebo je tady ještě neco jiného? Nemůžu a nechci takhle žít. Tahle neustálá nejistota mě dodělává. Práce se pro mě stala nemožnou, shodil jsem 5 kilo, protože nedokážu polknout ani sousto.
Milá Romčo, slíbil jsem Ti, že se vezmeme, ale ta věc v Německu potřebuje čas a především peníze. Proč mi nevěříš? Jsme už 33 měsíců pár. Tolik se toho za tu dobu stalo. Mám to všechno zapomenout, jako by nic nebylo... mám se vrátit do Německa? Chceš mě odehnat?
Ty víš, že Tě miluju jako nikoho jiného na světě, ale miluju i tuto zemi, tihle skromní a milí lidé jsou mi prostě blíž než Německo. Nemůžu odtud pryč. Takže co mám dělat...? Je mi 46 let a poprvé ve svém životě jsem bezradný, nevím jak dál.
Podívej se přece na moje dobré stránky a ne jenom na to špatné. Pracuji, dělám všechno pro lidi, které miluju, jsem rodinný člověk, nepiju jako mnozí tady. Zkus to se mnou ještě jednou, nebo řekni, že je konec a je to pryč. Prosím neříkej, že je to pryč... Prosím Tě. Vzpomeň si ještě jednou na ty krásné dny a na to, co jsme ještě před dvěma týdny chtěli všechno udělat. Chtěl bych to pořád ještě.
Miluju Tě a vždycky budu, prosím odpusť mi.
Tvůj Andreas
